Přes vrchol Moravy do Zlatých hor

Přes vrchol Moravy do Zlatých hor

Letošní cyklopouť tentokráte do Zlatých hor a taky zpět na diecézní setkání byla, jak říká jeden můj extrémní kamarád, MEGA! Zážitků máme tolik, kolik je borůvek na hoře Smrk v Beskydách...bude těžké vzpomenout na všechny, stejně jako je těžké všechny borůvky sesbírat (vlastně ono je to nemožnéJ), k tomu ještě to úžasné setkání ve "zlatém městě" pod Maria Hilf, které by se dalo charakterizovat jako MEGA MEGA J ! Tak tedy…

1.DEN - sobota 1.8.2009

START - Fara Místek...CÍL - Dobešov

Sraz byl v 9h, nakládání bagáže nebylo složité, neboť nás bylo dohromady i s doprovodným týmem 11. Zelené Citroen berlingo lehce pohltilo batohy, balóny, různé hry, kytaru, liturgický batoh... Následovala modlitba před cestou. Sešli jsme se na farní zahradě, otec Martin požehnal naše horská kola, pěkně postupně a všechny a samozřejmě to důležitější, požehnal nám, protože cesta bude dlouhá a převážně do kopce J.

A pak? Čekaly nás 4 dny v sedle, 4 dny poznávání nových cest a nových lidí. Tak tedy vyjíždíme! Něco před desátou dopoledne opouštíme území farní zahrady, ještě objedeme Místecké náměstí a hurá vstříc nevšedním cyklo-zážitkům. První den nás podle plánu měla čekat nejdelší vzdálenost. Počasí nám přálo a všichni byli plni sil. Otec Radek, který se obětoval J a rozhodl se absolvovat cyklopouť s námi, měl dnes ještě kněžské povinnosti, oddával dva manželské páry, ale pak se vydal v našich stopách na stíhací cestu ze Skalice až do Dobešova. My jsme uháněli zatím známými kraji sami. Zastavili jsme se na středisku ve Staré Vsi, pozdravili obyvatele, kteří jediní neodjeli do Zlatých hor. Zahráli jsme první seznamovací hru, tu vymyslel Martin a určo jste ji ještě nikdo nehráli J. Kdo tedy tvoří náš profi team? Lenka, Martin, Ondra, Radka a Vašek, Kuba, Ivča, já, o.Radek a doprovodný tým Jarmila a Anča jedna malá. Taky se nám zde naskytla jedinečná podívaná. Koza, co žije v ohradě s ovcemi, přímo před našimi zraky prolezla skrz plot a vesele se procházela mimo vytyčené území, pak se s námi zvířata halasně rozloučila, tedy jedna ovce, její bečení spíš ryk zněl tak docela hospodsky. No konec obdivu staroveské zoo, uháníme dál. Eva nám ukázala kudy tudy mezi rybníky, stále po modré, sem a tam, doleva a hned doprava, pozor žába, kaluž, bahno, hejno kachen, kukuřičné pole, ve kterém jsme si mimo jiné obstarali sváču…no a jsme z labyrintu venku. Dále jedeme po silnici. Jen se nám nějak z toho stálého zatáčení zamotala hlava. Bílovec, Fulnek nebo Studénka? Kudy tudy do Oder? Nenechali jsme se zmást, váhali jsme jen chvíli, nakonec na Pustějov, poradil nám jeden místní postarší obyvatel, co jel taky na kole, he, kamarád jeden. A pak už to šlo snadno. V Odrách bylo třeba vyzvednout klíče od fary a pak jsme dostali chuť na něco dobrého. Zachránila nás pizzerie na náměstí v Odrách, kofola, pizza, pivo…pěkně jsme se nadlábli, jenomže nás čekal ještě asi 5km kopec.

Konečně na faře, je tu pěkně, sprcha, wc, vařič…divíte se, ale my už víme, co to znamená a čeho je si třeba vážit J. Taky dojel o.Radek, zpocený durch a šťastný, sláva jemu. Večer jsme se sešli v kuchyni a slovo dalo slovo a začal večer plný her, hráli jsme hry, které jsou tak trochu…no hrají se prý nejlépe s kapkou alkoholu v krvi a v bujaré náladě. My jsme si ovšem vystačili i bez alkoholu a co chvíli se někdo smíchem mohl potrhat…J J J … já vlastně nevím názvy těch her, ale podle nejčastějších slov to byly: Pepo!, TnTnTnŠššš…atd. atd., a tak v 11 jsme řekli dost a šli jsme se modlit. Dostali jsme rychlý kurz breviáře a pak jsme to zvládli všichni. Taky jsme zpívali a pak jsme ještě vykládali vtipy, o. Radek jich zná fakt hafo a Lenka taky. A tak skončil první den.

2.DEN neděle 2.8.2009

START – Dobešov… CÍL – Rýžoviště

Nějak jsme si přivykli tomu sportu a ráno jsme se sešli na rozcvičce, trošku jsme popoběhli a pak protáhli svaly a ten den pak nikdo neměl křeče, že J? V 10h jsme byli přichystáni vyrazit, následoval dlouhý sjezd ve kterém se ukázala odvážnost našich jezdců, hlavně v levotočivé zatáčce se štěrkem na krajnici. Bobříka odvahy vyhrála Lenka, dokázala to vybrat ze všech úplně nejriskantněji, vlastně zatáčela až na tom štěrku a ještě k tomu brousila podrážky svých tenisek, myslím, že levou více J. Trasu jsme naplánovali tak, abychom navštívili poutní místo Panny Marie ve Skále a chtěli jsme tam udělat nedělní mši svatou. Jej, tam ale bylo lidí, taky kolotoče a nedaleko plno stanů, no já nevím, fakticky jsem pochybovala o vhodnosti mše svaté zrovna zde. Ovšem jednohlasně mě přehlasovali, protože mše na tomto místě to je něco a přeci se nedáme odstrašit páru lidmi…a taky že ne! Odsunuli jsme kytky a svíčky, vybalili liturgický batoh a hurá mše mohla začít, a protože to byla nedělní, tak se vším všudy a zpívali jsme všecko. A jak jsem se bála, že nebudeme mít letos žádného kytaristu, tak se ukázalo, že máme hned 3. Paráda.

Další putování bylo terénem, podle mapy stále příjemně kolem řeky, jak se však ukázalo, někdy to bylo 100, 200 nebo i 300 výškových metrů nad řekou někdy jsme řeku brodili…Taky nás potkaly 2 defekty a dva zaseklé řetězy…prostě jsme si řekli: „prokletá cesta“. Rádi jsme se pak zchladili v rybníce s hnědou vodou, který měl být dle mapy oficiálním koupalištěm. A pokračujeme, dneska se to vcelku táhne a to měla být nejlehčí etapa. Pomalu a jistě nám ubývá sil i elánu, máme dost a nejraději bychom byli už na faře v Rýžovišti, pod sprchou a ve spacáku. Pak selhala navigace a my jsme se ztratili a v té chvíli se náš kolektiv utužil a vznikl pokřik, který je nutno slyšet a vidět, neboť papír nedokáže zachytit jeho atmosféru. Ještě než jsme vyjeli poslední kopec podařilo se Martinovi přetrhnout řetěz, ale než jsme mu stačili poslat pomoc v podobě doprovodného auta, volal, že nějaký cyklista zastavil a řetěz mu snýtoval, ty jo, dobří lidé ještě nevymřeli. Hurá, konečně Rýžoviště, otec Radek jede pro klíče od fary, které vlastní jistá paní z této vesnice. Ptá seji i na cenu noclehu, ale to prý nic, to nestojí za řeč, jen že si máme pustit vodu. Fajne. Dojíždíme k faře a už to se nám zdá poněkud podezřelé, některá okna chybí, některá jsou překrytá igelitem, omítka opadává a okolí je dosti neudržované. Odemykáme a jejda, to vypadá více jako zbořeniště než jako obytný prostor, ale má to ještě jeden uzamčený vchod uvnitř…no byli jsme hodně překvapeni, poté, co jsme se rozhodli že se alespoň umyjeme jsme zjistili, že z kohoutku stříká voda, takže jsme ji musili zastavit, abychom faru ještě nevytopili. Volba byla jasná, jdeme spát pod širák, jenomže na noc se chystá bouřka, podle nejnovějších zpráv je již v Čechách. Hm, tak jsme sebrali všechnu odvahu a přenocovali v jedné velké místnosti, po té co jsme si zametli prach. Venku na ohni jsme si opekli párky a pak jsme to šli zapít do hospody, kde jsme také vykonali potřebnou toaletu. V noci bouře opravdu přišla, a my byli rádi alespoň za tuto střechu nad hlavou neboť to byl opravdový hurikán, což jsme pocítili hlavně přes nezasklená okna. Přes noc se myši postarali o zbylé párky. Je jasné, že ne všechny fary mají štěstí na obětavé farníky, této rozhodně obětaví lidé chybí L, alespoň víme kde pomoci, tak snad to nevyšumí naprázdno.

3.DEN pondělí 3.8.2009 „únik z fary“

START – Rýžoviště…CÍL – Andělská Hora

Tak bylo možno charakterizovat pondělní ráno, vyjeli jsme o 30 min dřív než bylo v plánu, vrátili klíče a poděkovali, paní se velmi divila, že na faře je problém s vodou, zřejmě už tam dlouho nebyla, ono ta voda nebyl jediný problém se kterým se fara potýkala.

Dnešní den byl ve znamení nejvýš, cíl byl jasný Praděd. Ráno jsme měli ztuhlé nohy a tak jsme po cestě udělali krátkou přestávku s rozcvičkou na trávníku u cesty v Malé Morávce, neboť jsme ji nějak ráno v tom shonu vynechali. Pak se jelo o mnoho lépe J. Cesta byla pořád do kopce. Musím říci, že většina řidičů byla pěkně drzá, obzvlášť jeden kamioňák, Začal nás předjíždět, my jsme byli bezvadně srovnaní v lajně při kraji vozovky, úplně podle předpisů, no a on si na úrovni půlky našeho peletonu uvědomil, že je to riskantní nás právě v tomhle místě předjíždět, šlápl na brzdy, čímž se úplně zastavil, nejen že jsme se lekli, ale taky postupně zastavili a popadali do příkopu J. V Karlově Studánce u hvězdy jsme se posilnili před dlouhým kopcem, zakřičeli pokřik, kterým jsme vždy a všude upoutávali pozornost a šlápli do pedálů. Šlo to pomalu, ale nakonec jsme vrcholu dosáhli. A dali jsme si pokřik znovu, vlastně při sebemenší příležitosti jsme ho rádi a všude prezentovali:

https:<a href=

//www.youtube.com/watch?v=PKruFT-Bx2w

Na Pradědu jsme koupili pohledy, psali SMS, i otci biskupovi jsme napsali a pak jsme dlouho čekali na Kubu, on šel totiž vykonat potřebu na WC a na naše otázky proč to trvalo tak dlouho, řekl, že ráno nebylo kde, tak prostě teď na civilizovaných toaletách J. Sjezd jsme si vychutnali, první jela Lenka a prorážela cestu mezi turisty a jezdci na koloběžkách. Ještě jsme si odskočili na oběd do vyhlášené restaurace na horskou chatu Švýcárnu. Oběd byl jen lehký, neboť jsme ještě nebyli úplně u konce a s plným břichem se špatně dýchá. Do Andělské hory to už pak bylo víceméně skopce. Toto město mělo anděla přímo ve znaku, měl křídla a byl blond. No nevyfoťte se s ním, s fešákem. Škola, ve které jsme bydleli byl docela standart, tedy přesněji pro nás už ne, my už nejsme rozmazlené děti z města, tvrdá výchova během cyklopouti nás vychovala ke skromnosti J. Přivítat nás přišel osobně pan ředitel, dal nám žíněnky a taky říkal, že škola byla kdysi klášterem a tam kde spíme byla tehdy kaple, panečku to se bude spát. Na zahradě měli třešně, kterých jsme se dosyta najedli. Jen Martin neodhadl toleranci svého žaludku a po té co třešně zapil vodou a pak kávou a na to si dal těstoviny s rybičkami…Ale brzy byl fit a večer v hospodě již popíjel kofolu. Znáte hru „Umí prase létat?“, je moc dobrá, hráli jsme ji postupně všichni. A pak jsme měli mši svatou ve třídě v prvním patře. A zde měl otec kázání, které mi utkvělo v hlavě neboť použil mě velice blízké přirovnání J. Srovnával kolo se středem a špicemi k životu a tak jak kolo má svůj střed musí mít i život střed a taky kolo bývá často rozcentrované a hází, no a pak špatně jede…takže potřebuje odborníka, který by ho vycentroval. Tak i my potřebujeme občas srovnat. Po mši svaté jsme zpívali dlouho do noci a ať to bylo jakkoli falešné nikomu to nevadilo. Snad ani křečkům a dalším tvorům, které chovali zdejší žáci ve třídě prvním patře.

4.DEN úterý 4.8.2009

START – Andělská Hora…CÍL – Zlaté Hory

Dnes už jen kousek a jsme tam, v cíli naší pouti, těžko se nám opouští fara. Už máme v nohách okolo 180 km a je to znát. Na rozproudění jdeme proto na rozcvičku a po modlitbě a snídani, odjíždíme za znění našeho pokřiku z Andělské Hory. Jen co jsme vyjeli nabrali jsme špatný kurz, trošku jsme se ztratili, ale vlastně tato cesta byla nakonec lepší. Jeli jsme dlouho a dlouho skopce až do Vrbna p. Pradědem, samé serpentiny; a z nedávné zkušenosti jsme vytušili, že to nevěstí nic dobrého. Mraky se nebezpečně kupily a místy mlžilo. Očekávané stoupání nás neminulo, nahoru a nahoru, zde nás zachránilo doprovodné vozidlo krásné zelené berlingo se žlutou rybkou napravo od poznávací značky, přistavilo u krajnice a udělalo občerstvovací stanici. Jedeme v mlze, teplo moc není, ovšem stoupáním jsme se zahřáli dostatečně. Už jsme úplně napnutí, protože poutní místo Maria Hilf je už nedaleko. Při sjezdu zahlédneme ceduli a celí šťastní odbočujeme z hlavní cesty. Otec Radek nás motivoval už jen jedna zatáčka a …myslím, že jich bylo asi tak 5 J. Vytvořili jsme formaci 3 krát 3 a zpívali jsme naše lidové písně a prokládali pokřikem a během této vynikající jízdy jsme dojeli až před kostel. Zašli jsme i do kostela a tam jsme všichni vroucně děkovali a zpívali Pánu, za to, že jsme ve zdraví a plni sil dorazili až sem. A do Zlatých hor to bylo stále dolů, bylo veselo, ještě jsme se naaranžovali před cedulí „Zlaté Hory“, několikrát vyfotili a hledali centrum dění diecézního setkání. Nehledali jsme však dlouho, cesta byla značená výborně, pořadatelům sláva. No a protože jsme nebyli ledajací poutníci chtěli jsme se předvést svým pokřikem, jen jsme si spletli odbočku a vjeli přímo ke dveřím do kuchyně školní jídelny, s jakou radostí vyběhly všechny kuchařky J. Tak repeté o pár metrů dál J. Pepó? Co je Pepo? Řekni to Pepovi. Tn, tn, tn, tn, tn, tn, tn, tn, Š, š, š, š, š, š, š, š, húúú, pojďme Tygři! Jsme šťastní. Registrace, ubytování, sprchy, první setkání s čajovnou a hurá na mši svatou. I když nás pořadatelé chvíli napínali a drželi před kostelem, přeci jsme jim to neměli za zlé. Seděli jsme dost vepředu a těšili se, co přijde a měli nač. Scénka „setkání po 50 letech“…samotná mše svatá s otcem biskupem, který při kázání narážel na hluk světa…a další pokračování programu, hlášení místního rozhlasu nemělo chybu a když se pokazil dataprojektor, animátoři to svou spontánností skvěle zamaskovali J. Byli jsme nadšeni. Pak jsem se sešli opět v čajovně a byli tam dokud nás nevyhodili J.

A tak vlastně naše místecko-frýdecko-ostravská cyklopouť postupně vplula do programu setkání a my jsme zůstali skvělou partou. Sešli jsme se vždy ráno na rozcvičce a pak na programech, jupí jou.

8.DEN sobota 5.8.2009 „den odjezdu“

Maria Hilf – Frýdek-Místek, Čeladná

Dnes jsme výjimečně vynechali rozcvičku J. Museli jsme sbalit. Většina našeho profi teamu se rozhodla, že na kole pojede na kole i domů. Ty jo, fakt jsem byla sama překvapená. Vlastně jen Iva a Radka, říkaly, že trénink cestou sem byl již dostatečný a netřeba tedy honit kilometry ještě nazpátek. Za to my jsme se s nezlomnou vůlí rozhodli zocelit naše svaly ještě více a absolvovat nonstop jízdu z Maria Hilf  do Frýdku, Místku a Čeladné. Na poslední mši na Maria Hilf jsme jeli již na kolech. Mše ve znamení loučení a vyslání do našich farností se nesla v duchu soužití s farností…jasné, je nám to úplně jasné, a v 13h po vydatném guláši vyrážíme. Všichni nám prorokovali jízdu stále z kopce i my jsme si to přáli, prvních 30 kilometrů se přání plnila a pak to přišlo, zlom a protivítr a neúprosný čas. Pro jistotu jsme do batůžků nabalili světla a blikačky, ale moc jsme toužili dojet do tmy! Všichni prošli školením rychlostní cyklistiky a mohlo se frčet rychlostí větru. Martinovi docházely síly, nadopovali jsme ho energetickýma tyčinkami a jelo se dál. V Opavě se naskytl malý zádrhel, moc semaforů a moc aut, ale největším problémem byl nakonec uzavřený most přes řeku Moravici, byl uzavřen úplně pro všechny, včetně cyklistů, ani blonďatá Lenka svým šarmem nedokázala vyjednat výjimku. Co už, hledali jsme objížďku, naštěstí nebyla moc daleko. V Nových Sedlicích jsme přijali vřelé pozvání a občerstvili se na Lenčině chalupě a doplnili jsme vodu. Domů už to nebylo daleko tak 40km, jenomže únava se začala projevovat, dojel nás cyklista, takový opravdový na silničce a dotlačil odpadlého Martina. Projíždíme Ostravu Porubu, Polanku nad Odrou, Starou Bělou, Novou Bělou. V Paskově se loučíme s Kubou…pokřik a ahoooj a ještě Staříč, Sviarnov a fara v Místku. Začíná se stmívat, Lenka jede do Frýdku, já ještě doprovázím kluky z Čeladné místeckými uličkami a to už je skoro úplně tma. Doma jsem okolo 21h a asi v 22h mi přichází sms, že dojeli v pořádku. Kdo by to byl věřil, že cesta tam potrvá čtyři dny a zpět jen jeden. Uf, bylo to dlouhé, ale stálo to zato! Dneska jsme ujeli 130 kilometrů, vlastně do Čeladné 145km J! Úžasné! Díky všem účastníkům a všem pořadatelům, obzvlášť Jirkovi Ryšavíkovi za naplánování trasy, otci Englovi za domluvení noclehů a otci Radkovi za skvělý doprovod. A Bohu dvakrát díky za vše!