Přátelství...láska

 Přátelství

Možná tyhle úvahy ke mě trošku nepasují :), ovšem když jsem se přihlásila na jeden C-předmět na teologické fakultě, tak podmínkou pro zápočet bylo napsat esej na téma přátelství. Prala jsem se s tím dlouho...nakonec přeci jen něco vzniklo. A tak jsem si řekla, že bych se mohla podělit s vámi se všemi...třeba máte jiný názor...

Přátelství, pravé přátelství je zemětřesení duše, řekl Cicero. A právem, on vlastně řekl: Nejenom láska, ale i přátelství je zemětřesením duše. Jak přátelství souvisí s láskou? Z této věty vyplývá, že v porovnání s láskou se na přátelství trošku zapomíná. A přitom cítíme při vyslovení těchto slov, že jsou to obě slova velmi silná, není to jen laciné pojmenování nějakého povrchního vztahu. Slovo láska je v dnešní době používáno i v jiných rovinách.

Přátelství se prožívá ve vztahu. Od počátku, kdy se poznají a seznámí se, až po trvalý, ničím nezničitelný vztah, prochází přátelství mnoha fázemi.

Přátelství musím chtít, musím do vztahu něco vložit jinak mizí, já musím do vztahu investovat, já musím něco obětovat. Až v těžkých chvílích zjistím, jaké je opravdové přátelství dar, jaká je to opora, pomoc, nekonečná studnice pokladů, která se otvírá…

Přátelství je zjevování lidské osobnosti, odmaskovává mě – v důvěrném vztahu nemůžu nic ukrýt. Neschovám své vlastnosti, vše vypluje na povrch. Druhý mi poskytuje zrcadlo, souvisí s interakcemi mezi dvěma…pootevírá mě do mého jádra. Díky tomu si mohu uvědomit spoustu věcí. Ten druhý to pro mě udělal a já nic… Já jsem ten, kdo se těší na druhého.

(z přednášek Doc. Michala Altrichtra Th.D.)

Přátelství je někdy silnější než láska.

Láska

Dokonalost křesťanského života je v lásce. Láska nás uvede do tajemství Boha.

Láska je vrcholek hory ctností. (sv.Jan Zlatoústý). Láska je přirovnávána k hlavě duchovního člověka, ostatní ctnosti jsou údy.

O lásce se v prvních křesťanských staletích píše poměrně málo. Důvodem je snad strach z klamu, protože kdo mluví o lásce k Bohu, mluví o Bohu samém, člověk neumí a ani nemůže popsat Boha slovy, výrazy, je to riskantní. Nazýváme lásku Božskou ctností. Čím se liší od všeobecné náklonnosti k lásce, kterou pozorujeme u všech lidí?

V Platónově spisku Simposio: Něco nebo někoho milujeme, když po něm toužíme. Toužíme pak po tom, co nám v různých životních okolnostech chybí. Ovšem z těchto myšlenek plynou některé důsledky, které křesťan nemůže přijmout. Znamená-li láska toužit po něčem, co nám chybí, plyne z toho, že méně miluje ten, kdo má všecko, kdo je dokonalý. Z toho také plyne, že Bůh nemůže milovat svět. Evangelium nás učí něčemu jinému: Bůh tak miloval svět, že dal svého vlastního Syna pro jeho spásu. (Jan 3,16). Láska je jedna z nejcharakterističtějších Božích vlastností: Bůh je láska (1 Jan 4,8.16). Je-li schopen i člověk milovat, tato láska pochází od Boha (1 Jan 4,7).

Evangelium versus Platónova logika: Boží láska nemůže být touha obohatit se něčím z vnějšku, platónský éros. Nebeský Otec nehledá něco, čím by sám sebe doplnil. Chce naopak otevřít své poklady jiným. Jde tu o Boží milosrdenství (philantropía), které nebere, ale dává.

Písmo tedy využívá jiného výrazu než éros (láska v řečtině), používá agapé, Bůh je agápe, jenom agápe, čisté milosrdenství, dobrotivost.

Jací jsme však my lidé? V hlubinách bytosti máme dva sklony: éros, touhu obohatit se, přivlastnit si dobré věci, které vidíme. Je to touha typicky lidská. Ale milostí Boží jsme schopni agápe, tj. milovat tak, jak miluje Bůh, darovat a nežádat odměnu. Nejlépe se to projeví v lásce k nepřátelům. Když máme rádi přátele, děláme to, co dělají pohané, praktikujeme éros.

Tyto dvě lásky jsou v člověku spojeny. Agápe je dar Ducha svatého, který svou milostí sídlí v srdci. Odkud je v nás touha po dobru? Je od Boha Otce, který v nás touhu vzbuzuje, aby ji ukojil. Čím víc po Bohu člověk touží, tím víc od něho dostává, a proto může tím víc darovat bližnímu. Éros vyjadřuje neukojitelnou touhu po dobru, agápe je dar Ducha svatého.

Máme dva druhy lásky: jedna hledá své vlastní dobro (éros), druhá se stará o dobro bližního (agápe). (T.Špidlík, Cesta Ducha)

Bůh je věčné Společenství Osob. Společenství osob se vytváří tou měrou, jakou dvě osoby samy sebe jeden druhému darují v lásce a službě. Žádné vysvětlení Trojice není dostatečné. Ze zjevení však můžeme rozpoznat, že Otec věčně „plodí“ Syna tím, že sám sebe dává Synu a pro Syna. Syn, Otcův milovaný, pak lásku Otce přijímá a věčně dává sám sebe Otci. Láska, kterou sdílejí, je Duch Svatý, jak říkáme v Niceském Vyznání víry: „z Otce i Syna vychází…“.

Bůh nás jinak řečeno stvořil jako muže a ženu, abychom mohli být obrazem jeho lásky tím, že se staneme jeden druhému upřímným darem. Toto upřímné darování se je základem „společenství osob“ nejen mezi mužem a ženou, ale také s „třetím“, který vzejde z těch dvou. Tak se sexuální láska stává v jistém smyslu ikonou či pozemským obrazem vnitřního života Trojice.

Adam byl obdařen svobodou, protože byl povolán k lásce a bez svobody je láska nemožná. Ve své samotě Adam pochopil, že jeho původem, jeho povoláním a jeho určením je láska.

Svobodu jsme dostali pro lásku. Tato svoboda může vést ke zkáze a rozdělení, ale je určená k tomu, aby dávala život a vybudovala jednotu. Vynucená láska není láskou.

Lidské tělo činí viditelným neviditelné tajemství Boha, který sám je věčné Společenství Osob, který sám je láska.

Do nebe lze vstoupit (a o to se prosí v modlitbě) pouze se všemi; do pekla jde každý sám, píše A.Chomjakov. (T.Špidlík, Cesta Ducha)

Člověk může sám sebe plně nalézt jen skrze upřímné darování sebe samého.